В Яблонце число пчеловодов выросло до ста: от переживаний после революции до подготовки к зиме

Když Rudolf Hable v roce 1985 začínal včelařit, věnovalo se podle jeho vzpomínek v Jablonci a okolí včelám přibližně osmdesát lidí. Po revoluci přišel výrazný propad. „Staří skončili a mladí se věnovali jiným věcem,“ vzpomíná dlouholetý včelař, který téměř dvacet let vedl místní organizaci Českého svazu včelařů. Počet chovatelů tehdy klesl zhruba na polovinu. Po roce 2000 se situace začala obracet a k úlům si postupně nacházeli cestu noví zájemci. Dnes je podle Hableho v Jablonci a okolí kolem stovky včelařů. Přesné číslo se rok od roku mění – zatímco někteří začínají, jiní s chovem končí. Nejdřív se nechte píchnout Včelaření není koníček pro každého. Alergikům může žihadlo způsobit vážné problémy. Hable proto začátečníkům dává poněkud svéráznou, ale funkční radu. „Když o tom někdo uvažuje, říkám mu: Nechte se píchnout a uvidíte. Protože pořídit si drahé vybavení, včely a pak zjistit, že to dělat nemůžete, to by byla škoda.“ O žihadlech ví své také jedenašedesátiletý Jaroslav, který se včelaření věnoval už jako kluk a po čtyřicítce se k němu vrátil. Dnes má dvanáct včelstev. Včely podle něj nejsou přirozeně agresivní, problém nastává při zásahu do jejich prostoru. Jakmile jedna bodne, ostatní ucítí feromon a mohou začít útočit na stejné místo. „V tu chvíli je nejlepší vyklidit prostor,“ říká. On sám má pro podobné situace vlastní metodu. „Nejlepší je to vyřešit úprkem. Odborně tomu říkám ‚skok do křoví‘. Když proběhneš křovím, větve se za tebou zavřou a vytvoří zelenou stěnu.“ Kopřivy podle něj nestačí. „Opravdu křoví,“ zdůrazňuje. Nejvíce dostal šest žihadel najednou. Vinu ale včelám nedává. „Když dostanu žihadlo, tak je to moje chyba. Chyba včelaře, nikdy ne té včely.“ Desetitisíce včel, které fungují jako jeden celek V jediném úlu mohou během léta žít desítky tisíc včel. Zatímco přes zimu se podle Jaroslava jejich počet pohybuje zhruba mezi pěti a deseti tisíci, v létě jich může být kolem padesáti tisíc. „Ale už jsem měl i úly, kde jich bylo třeba 80 až 100 tisíc. To byla síla. Tohle rozdělávat, to už není pro začátečníka, ale chce to zkušeného včelaře,“ popisuje. Do úlu se přitom podle něj nemá chodit zbytečně. „Když jdeš do včel, ten zákrok musí být přesný a promyšlený. Nechodím si prohlížet včely, že bych si hrál a trápil je. Jen když je něco potřeba, a vyřešit to rychle.“ Příliš časté kontroly včelstvo stresují a snižují jeho výkon. „Čím míň se člověk ve včelách hrabe, tím líp. Je to prostě chov. Je to zvíře a musí mít svůj klid.“ Královna má až dvacet partnerů. Ti šťastní zemřou Život uvnitř úlu má přísná pravidla. V jeho čele stojí matka, která se vydává na takzvaný snubní let. Podle Hableho se při něm může spářit s patnácti až dvaceti trubci. Získané sperma si pak uchovává po zbytek života. Pro trubce má páření fatální následky – po něm hynou. Ani ti, kteří se ke královně nedostanou, ale nemají před sebou příliš růžovou budoucnost. Když začnou být uprostřed léta pro včelstvo zbytečnou přítěží, dělnice je z úlu vyženou a trubci venku zahynou. Královna naopak může žít až pět let a v nejvyšší sezoně denně naklást až 1500 nebo 2000 vajíček. Když však včely vycítí, že slábne, postarají se o její výměnu. Ani život dělnic není zrovna odpočinkový. V hlavní sezoně žijí maximálně zhruba šest týdnů. „Upracují se k smrti,“ shrnuje Hable. Během krátkého života postupně vystřídají několik úkolů. Čistí buňky, krmí plod, staví z vosku plásty, hlídají úl a nakonec se z nich stávají létavky. V srpnu se chystají na zimu Zatímco lidé si užívají vrchol léta, včelstvo se postupně začíná připravovat na úplně jinou část roku. Od konce července se rodí takzvané zimní včely. Na rozdíl od letních dělnic, které se během několika týdnů doslova upracují, mohou přežít půl roku i déle. Jejich úkolem je dostat celé společenství přes zimu a zajistit jeho rozvoj na jaře. V průběhu července většinou přestávají být pro úl potřební trubci. Dělnice je přestanou tolerovat a postupně je vypudí ven. Z pohledu člověka to může vypadat krutě. Včelstvo se ale podle včelařů nechová jako soubor jednotlivců. Funguje jako celek, v němž má všechno jediný smysl – přežití společenství. „My říkáme, že je to superorganismus,“ popisuje Jaroslav. Včelí jaro začíná o Vánocích Zvláštní je i včelí kalendář. Zatímco pro člověka přichází s prosincem zima, život uvnitř úlu už se pomalu začíná obracet k další sezoně. „Oni mají zimu od září do prosince, ale 21. prosince jim začíná jaro,“ vysvětluje Jaroslav. Kolem zimního slunovratu může matka začít znovu klást první vajíčka. S novou generací zároveň roste spotřeba zásob, protože včely musí plod zahřívat. Kritickým obdobím proto nemusí být největší mrazy, ale až jaro. Pokud se ochladí a včely nemohou vyletět za potravou a pro vodu, mohou jim zásoby dojít. Podle Jaroslava bývá rizikový zejména duben. Včelstvo si poradí i se slábnoucí královnou Právě schopnost tisíců jednotlivých včel fungovat jako jeden celek patří k tomu nejpozoruhodnějšímu na jejich životě. Společně si obstarávají potravu, regulují teplotu, brání úl, vychovávají další generaci a dokážou reagovat i na změny uvnitř vlastního společenství. Když například matka přestává plnit svou úlohu, včely si dokážou připravit novou. K výměně většinou dochází koncem léta. Jakmile se nová matka ujme, starou včely zlikvidují žihadlem. „Už se mi ale dvakrát stalo, že jsem na jaře otevřel úl a zjistil, že je tam stará i mladá matka zároveň. Musely tam takhle být celou zimu. Ani po tolika letech mě včely nepřestanou překvapovat,“ uzavřel Hable.