После триумфа и падения: история жизни и смерти рок-короля Мики Волька

Michael Vítězslav Volek se narodil 21. května 1943 v Uherském Hradišti. Jeho otcem byl podle matriky armádní důstojník Václav Volek, v rodině se však později objevily spekulace, že biologickým rodičem byl spisovatel František Kožík. Ten měl s Volkovou matkou Ludmilou blízký vztah a sám tuto možnost po letech úplně nevyloučil. „Měli jsme se natolik rádi, že by se něco takového mohlo přihodit,“ řekl Kožík v dokumentu Igora Chauna Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále. Jistotu ale neměl nikdo a Kožík otcovství nikdy oficiálně nepotvrdil. S Volkovou kariérou se nicméně protnul i jinak – napsal mu text k písni Můj malej toulavej pes. Rokenrol objevil díky jeho kritikům K rokenrolu se Volek dostal kuriózní cestou. Jako dospívající si v Dikobrazu přečetl článek, který nový americký hudební styl líčil jako úpadkový západní výstřelek. Místo odrazení přišla zvědavost. Desky mu posílala teta z rakouského Lince a mladý Miki si nějaký čas dokonce myslel, že rokenrol pochází z Německa – první nahrávky, které znal, totiž slyšel v němčině. Kamarád a pozdější kolega Pavel Sedláček ho vyvedl z omylu a pomohl mu také s angličtinou. „Já ho tak trochu stvořil, dal jsem mu první anglické texty,“ vzpomínal Sedláček v roce 2016 v rozhovoru pro Deník. Volek poslouchal zahraniční rozhlas, texty si zapisoval podle sluchu a před zrcadlem studoval pohyby svých amerických idolů. Když se na začátku šedesátých let postavil na pódium s kapelou Crazy Boys, československé publikum na podobný zjev nebylo zvyklé. Tmavé brýle, chraplavý hlas, křik, pohybové kreace a energie, která měla k tehdejší uhlazené pop music hodně daleko. Na Festivalu mladých souborů v pražské Lucerně v lednu 1963 sledovaly Crazy Boys tři tisíce diváků. Zatímco mladí Volka milovali, část kritiků v něm viděla nevkusného křiklouna napodobujícího Západ. „Kroutí se u mikrofonu, trhá rukama, hlavou, celým tělem, vyráží nejpodivnější zvuky, trošičku hraje divadlo, hodně odposlouchal – ale nelže,“ charakterizoval Volka na jaře 1964 publicista Ivan Soeldner v časopise Československý voják. Olympic, Semafor a Beatles Po rozpadu Crazy Boys se Volek dostal do okruhu vznikajícího Olympiku. Kapelou tehdy procházela řada zpěváků včetně Pavla Bobka, Yvonne Přenosilové či Josefa Laufera. Volek se objevil také v Semaforu a patřil k nejvýraznějším tvářím nastupující bigbítové generace. Jenže populární hudba se začala prudce měnit. Nastoupili Beatles a místo klasického rokenrolu se prosazovaly kytarové skupiny s vlastními písněmi. Petr Janda chtěl tímto směrem vést také Olympic, zatímco Volek zůstával věrný Elvisi Presleymu, Little Richardovi či Fatsovi Dominovi. „Nenávidím Beatles, protože mi vzali chleba,“ říkával podle svého životopisce Jaroslava Kříženeckého Volek. Od roku 1965 už v Olympiku pouze hostoval a o rok později odešel definitivně. Působil s Old Stars, v Semaforu a zpíval písně jako Zloděj dobytka, Fůra chyb či Smutný holič z Liverpoolu. Psali pro něj Jiří Suchý, Jiří Štaidl nebo František Kožík, hudbu skládali mimo jiné Karel Mareš, Jiří Šlitr, Petr Janda či Ladislav Štaidl. Volek se pokoušel také o vlastní tvorbu. Sláva z první poloviny šedesátých let se však už nevrátila. Miki Volek - Fůra chyb: Za knihy skončil ve vězení Do jeho života navíc vstoupila politika. V roce 1969 se Volek s fotografem Aloisem Valentou dostal do Berlína. V západní části města si pořídili knihy a další tiskoviny související s Pražským jarem a okupací Československa. Podle pozdější Valentovy vzpomínky nechali tašku s nákupem u souseda svých známých ve Východním Berlíně. Muž, který byl členem východoněmecké komunistické strany, je údajně udal. Když se pro věci vrátili, čekala na ně policie. Následovala několikaměsíční vazba a soud v NDR. Volek s Valentou dostali osmnáct měsíců za takzvané protistátní štvaní. Nakonec strávili za mřížemi třináct měsíců. Podle Valenty je drželi v berlínském Rummelsburgu, kde Volek pracoval při montáži součástek do elektroměrů. Po návratu do Československa se o zpěváka začala zajímat také Státní bezpečnost. Volek podepsal spolupráci, jako informátor se však neosvědčil a StB ho později přestala využívat. Hudby se nevzdal. V sedmdesátých letech vystupoval například se skupinou Transit a v roce 1976 se pokusil svůj život uspořádat: oženil se a začal dálkově studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Manželství ani studium však nevydržely. Velký vzestup a velký pád Stále větší roli v jeho životě hrály alkohol, léky a psychické problémy. Volek přesto dokázal ještě jednou výrazně připomenout svou hudební minulost. V roce 1984 vydal první a zároveň jediné sólové LP Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek! Další desku plánoval jako svou „labutí píseň“. Nikdy ji nedokončil. Jeho situace se dál zhoršovala. Pobíral invalidní důchod, koncertů ubývalo a finanční problémy ho nutily rozprodávat majetek. Postupně se zbavil klavíru, kytary, obrazů i dalších cenností a nakonec přišel také o byt. O návratu k hudbě přesto mluvil prakticky až do konce. Režisér Igor Chaun, který o něm natočil dokument, viděl ve Volkově osudu něco obecnějšího než jen příběh zničené rockové hvězdy. „Byl svého času opravdu králem a mne jeho příběh velmi dojímá. Je to story velkého vzestupu a velkého pádu,“ uvedl Chaun v chatu České televize. Ve Volkovi podle něj byla mimořádně silná touha vyniknout, i se zničit. Mrtvé tělo Mikiho Volka bylo nalezeno 14. srpna 1996 v pronajatém bytě ve Veletržní ulici v pražských Holešovicích. Podle některých zdrojů zemřel už několik dní předtím. Bylo mu 53 let. Přesná příčina smrti bývá uváděna různě, podle dobových zpráv pitva konstatovala celkové vysílení organismu, na němž se podepsalo dlouhodobé užívání alkoholu a léků. Jednou král, navždy král „Zpěvák Miki Volek bývá označován jako král československého rokenrolu. Život trávil jako skutečná superstar, nezřízený život mu ale nakonec přivodil smutný konec,“ vzpomínal Sedláček na svého někdejšího kamaráda a hudebního souputníka. Pověst rokenrolového krále Volka přežila. Ne proto, že by byl technicky nejdokonalejším zpěvákem své generace. Ale protože v době, kdy domácí pop ještě stál spořádaně u mikrofonu, Miki Volek ukázal, že rokenrol může být také show, provokace a způsob života.