Актёр готовит семейную комедийную постановку «Сатурнин» по роману Зденека Йиротки

Článek Saturnin je humoristický román Zdeňka Jirotky z roku 1942. Kdy jste ho prvně četl? Někdy na gymplu asi. Tehdy mi ten humor přišel fajn, ale teprve až teď, když jsem si ho před začátkem zkoušení inscenace pořádně přečetl, docenil jsem ho mnohem víc. Studoval jste polské gymnázium, tam jste probírali i českou literární klasiku? Bylo a stále to je gymnázium s polským jazykem vyučovacím. Slouží naší menšině na Těšínském Slezsku. Výuka češtiny je na stejné úrovni jako na každém jiném českém gymnáziu, jen další předměty jsou v polštině, a to včetně tělocviku. Divadelním Saturninem se stanete od září. Viděl jste i jeho filmovou verzi? Viděl, ale je to hodně dávno. Filmový Saturnin Olda Vízner byl a je jen jeden. Strávili jsme spolu pár let v angažmá v divadle ABC, vím, jak skvělý herec je. Takže není divu, že i Saturnina ztvárnil nezapomenutelným způsobem. Když se řekne Saturnin, na mysli mi vytane Olda. Jak bude tedy vypadat ten váš Saturnin? To kdybych věděl. S Kubou Tvrdíkem, se kterým se budeme alternovat, jsme zatím v procesu zkoušení. Režisér a autor scénáře Tomáš Dianiška ale ví přesně, co chce. Ale zároveň nám, hercům, dává prostor být hravými a objevovat věci po svém. Což je pro tento žánr, a i obecně pro divadlo, úplně ta nejlepší kombinace, která může nastat… Všichni doufáme, že vznikne radostná a hravá rodinná inscenace. Autorem hudby je Roman Říčař, není to spíš muzikál? Je, a musím před Romanem smeknout. Když jsem poprvé slyšel zpívat interprety ta hudební čísla naživo, měl jsem husinu. Obdivuju kolegy a kolegyně, kteří po pár hudebních korepeticích zpívají jak z partesu, nádherně frázují, mají úžasnou barvu hlasu… Už teď vím, že i když nebudu na jevišti, budu na ně koukat ze šál a se zatajeným dechem šeptat: Dál! Zpívejte dál! Texty se učíte doma. Ale co ty písně, ty vám také znějí naplno bytem? Někdy stačí zpívat si v duchu, jindy to musím ale napálit. Chudáci sousedi. Nicméně text se nejradši učím mimo byt, někde, kde mě neruší „drobnosti“ typu: tohle musím uklidit, udělat… To jdu většinou do kavárny, kde je ruch. Nevím proč, ale pomáhá mi to líp se soustředit. V některé vám mohou dát i koblihy. Bude v Hybernii i slavná koblihová bitva? Já nevím, to zní jako spoiler, ne? Ne, podle mě na ni každý čeká. Chápu, tak si alespoň nechme prostor pro to, zda bude na začátku, uprostřed nebo na konci, a zda budeme poté divákům proplácet čistírnu… ... jasně. A vy koblihy jíte? Mám slabost pro ty polské, pączki. Na rozdíl od těch českých přetékají náplní. Slavné jsou s růžovým džemem. Počkejte, kde se bere v Polsku tolik růží na džem? Předpokládám, že si je vypěstují, však jsou šikovní, ne? Je to dlouhá tradice, o níž úplně nevím, kdy a jak začala. Ovšem růžový džem a kobliha k sobě patří. Jedí se hlavně na tzv. Tučný čtvrtek (12. února), na začátku předvelikonočního půstu. Polské kořeny nezapřete. Herectví jste studoval v Ostravě. Jak dlouho jste piloval spisovnou češtinu, aby to „netahalo“ za uši ty, kteří žijí mimo tenhle kraj? O to se postarali na herecké škole. V rámci jevištní mluvy se nás ujala báječná kantorka i herečka Apolena Veldová, která intenzivně zpracovávala naše „kratke zobaky“.