В Дворе-Кралове закрывается легендарный мотокросс из-за старения организаторов, но создается музей

Náš zrak putuje po areálu dopravního hřiště ve Dvoře Králové nad Labem. Zelený trávník, vzrostlé stromy, asfaltové cestičky, starý železniční jídelní vagon a opodál stojící věž pro ředitelství závodu. Právě toto místo sloužilo jako horní depo a srdce celého podniku. Dnes tu panuje klid, který občas prořízne jen dětský smích, cvakání přehazovaček nebo páníčkové se psy – alespoň dokud je světlo. Oldřich Prokop starší, předseda Old Racing Clubu Dvůr Králové a duše celé akce, usedá ke stolu, na němž polehává plno dobových programů, fotografií a výsledkových listin. Člověk při pohledu na krásné snímky přemýšlí, co se muselo stát, aby taková akce, která lákala do Dvora Králové tisíce diváků, „najednou“ vymizela. Na otázku, proč vlastně tak velkolepý podnik před deseti lety skončil, odpovídá Oldřich Prokop bez obalu a s typickým nadhledem: Už nemáme ani fyzickou sílu „Vymřeli jsme. To je celé. Podívejte se na tuhle fotku pořadatelského sboru – Petr Civín starší je po smrti, Janeček taky, Pištora, Sedláček, Kudrnáč... Postupně ta naše stará parta zkrátka odešla anebo už jsme ve vyšším věku. Mně je pětasedmdesát jako mnoha dalším, Milošovi vedle pětaosmdesát. Dneska už nemáme ani fyzickou sílu postavit ten obří stan o rozměrech šest krát dvanáct metrů, na který bylo potřeba dvanáct chlapů. Než svoláte mladé, jeden nemůže ve dvanáct, druhý ve tři, třetí v pět. Ta éra se uzavřela,“ přibližuje důvody vedoucí k zániku pořadatelského ducha Prokop. Od Vitvara k absolutní světové špičce Kořeny městského závodění ve Dvoře Králové sahají hluboko do minulého století. První ročník se jel už v červnu roku 1952 a tehdejšímu klání přihlíželo neuvěřitelných deset tisíc diváků. Původní éra trvala do roku 1964, než se však Královédvorský okruh na dlouho odmlčel. Uplynulo třiatřicet let, než se v roce 1997 parta místních motoristických nadšenců v čele s Petrem Civínem mladším a Oldřichem Prokopem rozhodla tradici vzkřísit. Nešlo však o klasické rychlostní závody „hlava nehlava“, ale o jízdu pravidelnosti historických strojů. Tento koncept vymyslel sám Prokop, když kdysi listoval starým Světem motorů. „Našel jsem tam článek Profesorská jízda Antonína Vitvara z Velké ceny Československa. Vitvar jel jedno kolo v čase 10 minut 20 vteřin a to celých 15 kol s minimální odchylkou. Řekl jsem si, že to je geniální princip pro veterány, kde vedle sebe nemohou závodit stroje s rozdílem třiceti let vývoje,“ vysvětluje. V jízdě pravidelnosti nerozhodovala absolutní rychlost, ale schopnost jezdce projet měřená kola v naprosto shodném čase. Rozdíly v cíli dělaly pouhé setiny vteřiny. Jezdci přitom na motocyklech nesměli mít žádné moderní digitální přístroje ani stopky. Aby čtyřtaktní závodní speciál vůbec fungoval, musel jet pilot neustále na hraně možností stroje v úzkém spektru devíti až jedenácti tisíc otáček. Žádné „obcházení pravidel“ tak nebylo možné. Brzy se ze Dvora Králové stala událost evropského formátu. Old Racing Club dokázal do zástavby podkrkonošského města přivést jména, která psala dějiny Grand Prix: devítinásobného mistra světa silničních motocyklů Carla Ubbialiho, dvojnásobného šampiona Umberta Masettiho, vicemistra světa na tovární MZ Silvia Grassettiho či německého legendárního továrního jezdce Heinze Rosnera. „Když k nám ráno na ředitelství přišel Jan Křivka, dlouholetý šéfkonstruktér Jawy a předseda silniční komise FIM, zůstal stát v němém úžasu. Povídá mi: ´Pane Prokope, já myslel, že jedu na nějaký oblastní pouťák, ale vy to tady máte nachystané jako mistrovství světa!´ Všude visely státní vlajky, vyrostly tribuny pro diváky, v depu panoval naprostý pořádek. Umberto Masetti do té doby ve východní Evropě nikdy nestartoval, až u nás ve Dvoře. A Heinz Rosner k nám jezdil každý rok, přičemž v rodném Německu dokonce odmítal domácí podniky. Když mu to tam vyčítali, řekl jim rovnou, že ve Dvoře je to zkrátka lepší,“ vzpomíná Prokop s neskrývanou hrdostí. Královédvorský fenomén byl výjimečný i svou sajdkárovou základnou. V jednu chvíli závodilo přímo ze Dvora Králové osm sajdkár a město mělo devět licencovaných spolujezdců. Těmi byli mladí kluci, kteří byli připraveni naskočit do rozjetého stroje zahraničním jezdcům, pokud jim na poslední chvíli vypadl parťák. Tři tisíce balíků, vyfrézované kanály a vzorová disciplína Uspořádat takový závod v srdci města znamenalo obrovskou logistickou a fyzickou dřinu, která stála výhradně na bedrech dobrovolníků. Na celém víkendu se každoročně podílelo na dvě stě lidí. „Začínali jsme tím, že nám v zoologické zahradě půjčili balíkovačku. Naši chlapi stáli týden pod přístřeškem a vyráběli balíky slámy. Rovné tři tisíce se jich musely navézt do ulic, rozmístit do nebezpečných úseků a po závodech zase do jednoho uklidit a odvézt soukromým zemědělcům,“ popisuje Prokop zákulisí příprav. Úpravami musela projít i samotná městská infrastruktura. Aby historické motocykly a sajdkáry nepodlehly nájezdu na nějakou nerovnost, nechával klub na vlastní náklady každoročně speciálně obřezávat a zarovnávat kanálové vpusti. Jeden kanál tehdy vyšel na osm tisíc korun. U oční školy i v obávané zatáčce „u Fajfky“ se pokládal asfaltový náběh k obrubníkům. Pokud by závodní stroj dostal smyk, obrubník by jej převrátil mezi divák. Díky asfaltovému klínu však jezdec po hraně bezpečně sklouzl. Všechno řídil organizační výbor sídlící ve starém železničním vagonu na dopravním hřišti. „Každé pondělí jsme měli schůzi. Měl jsem tlustou knihu a v ní sto padesát úkolů. Jelo se položku po položce: Ty máš na starosti spodní depo, ty praporkáře, ty občerstvení, ty vyjednání uzavírek. Co bylo hotové, to se odškrtlo, co nebylo, to se muselo dodělat do dalšího týdne. Disciplínu nás naučil inženýr Ivan Lístek z odboru dopravy, který dříve šéfoval velkým cyklistickým závodům Krkonošská pravda. Když jsme za ním na začátku přišli, řekli jsme mu rovnou: Pane inženýre, potřebujeme chlapa, který nás bude rovnat bičem. A přesně to dělal.“ Vedle práce v terénu ležela na Prokopovi nekonečná byrokracie. „Půl roku dopředu jsem seděl v papírech. Bylo potřeba vyřídit dopravní situaci po celém okrese, obří informační tabule od Jaroměře až po Trutnov, zajištění pěti sanitek rychlé záchranné služby a pěti lékařů, pojištění, licence a zápisy do mezinárodních kalendářů. A po závodech následoval půl rok likvidací a placení faktur. Když přišla pošta do schránky, říkal jsem mojí paní: Ani ty obálky neotvírej, dvacet pět tisíc poháry, padesát elektrika, sto tisíc budeme platit... Nikdy jsme na tom nezbohatli, ale ani nezchudli. Dělali jsme to z čistého nadšení pro tohle město,“ komentuje svou vášnivou aktivitu. Pořádání Velké ceny Františka Šťastného přitom v Old racing clubu původně plánovali na 10 let. Podle vlastních slov tak táhli „nečekaný přesčas“. Parta, která táhla závody dvě dekády Ačkoliv se na každém závodním víkendu podílelo kolem dvou stovek dobrovolníků, ten nejtvrdší organizační základ tvořilo zhruba deset lidí ze Dvora Králové a okolí. „Celé jsme to na začátku rozhýbali s Petrem Civínem mladším, který byl prvním předsedou klubu. K tomu se hned přidali Petr Voňka, který řešil automobily a sám závodil, Miloš Honců z autoklubu, Aleš Pařík a Petr Civín starší, který měl kompletně na povel občerstvení a stánky,“ vzpomíná Oldřich Prokop na jádro týmu. Každý měl svou přesně danou roli · Zdeněk Pištora: Měl na starosti provoz a zázemí legendárního železničního vagonu a koordinaci depa. · Tomáš Kolínský: Vedoucí tratě, který velel praporkářům a organizoval náročné rozmisťování balíků slámy. · Ivan Lístek: Tajemník a ředitel závodu z odboru dopravy, který do organizace vnesl vojenský řád a systém plnění úkolů. · Jitka Blažková a Kateřina Švecová: Dlouholeté účetní, které držela pevnou ruku nad financemi klubu a fakturami. · Karel Křovina a MUDr. Kubíček: Ředitel závodu delegovaný autoklubem a hlavní lékař podniku. · Mirek Kudrnáč: Bývalý úspěšný královédvorský závodník, po kterém nese jméno i slavná zatáčka v Hořicích, který dlouhá léta působil jako nepostradatelný startér. · Miloš Honc: Jako tehdejší předseda autoklubu měl na starosti horní depo na dopravním hřišti a výrobu konstrukcí. Když v neděli 19. června při jubilejním 20. ročníku v roce 2016 vzal na startovní rovince do ruky mikrofon televizní komentátor a dlouholetý hlasatel závodů Karel Březina a oznámil divákům i jezdcům, že sledují poslední ročník, v ochozech zavládlo ticho. Nikdo nechtěl uvěřit, že tamní motoristický svátek končí. Město Dvůr Králové nad Labem si význam podniku dobře uvědomovalo. Ještě v roce 2016 udělila radnice Oldřichu Prokopovi prestižní Cenu města za dvacetiletou obětavou organizaci okruhu. „Královédvorský okruh o Cenu Františka Šťastného patřil po dvě desetiletí k nejvýraznějším sportovním a společenským akcím ve městě a přiváděl sem účastníky i tisíce diváků z celé republiky i zahraničí,“ potvrzuje tisková mluvčí královédvorské radnice Miroslava Kameníková. Zavřít hlavní tahy? Nemožné Na otázku, zda by se podobné závody mohly do ulic ještě někdy vrátit, však radnice i organizátoři hledí střízlivou optikou. „Pokud by takový návrh vznikl, bylo by nutné posoudit jeho konkrétní podobu z hlediska přísných bezpečnostních norem, dopravy, rozsahu uzavírek i dopadů na místní obyvatele,“ doplňuje Kameníková. Sám Prokop vidí situaci bez jakékoliv iluze. „Dnes už je to nemožné. V dnešní hustotě dopravy a při současné výstavbě dálniční sítě si vůbec nedokážu představit, že by někdo na celý víkend neprodyšně uzavřel hlavní tahy na Jaroměř a Trutnov. A hlavně – dnešní doba je jiná. Lidé už nechtějí dva dny stát u trati v dešti jako dobrovolní pořadatelé za stravenku na párek. V Hořicích platí traťovým komisařům pětistovku denně a mají problém lidi sehnat. Nás by to finančně položilo. Ta éra dobrovolnictví zkrátka pominula.“ Garážoví archeologové a sen o muzeu ve Verdeku Ačkoli motory na městském okruhu utichly, dvorská motoristická stopa žije dál. Spolek Old Racing Club dodnes udržuje tradici formou veteránských soutěží, výstav a burz na dopravním hřišti. Především se však stará o světově unikátní sbírku továrních motocyklů. „Říkám nám garážoví archeologové. Troufám si tvrdit, že ve Dvoře Králové máme nejlepší a nejucelenější kolekci československých továrních závodních motorek na světě. Stroje Jawa a ČZ, na kterých sbírali vavříny František Šťastný, Gustav Havel nebo Stanislav Malina,“ ukazuje Prokop snímky z prestižních veteránských podniků. S těmito klenoty klub pravidelně reprezentuje Českou republiku ve francouzském Dijonu, na slavném nizozemském okruhu v Assenu nebo na německém Sachsenringu. Sám Prokop je navíc držitelem autorských a osobnostních práv po legendárním Františkovi Šťastném. Nyní upíná svou energii k novému cíli. Ve Verdeku koupil starý mlýn vedle nově opravené hasičárny, který postupně rekonstruuje. Právě tam by rád vybudoval stálé motoristické muzeum. „Byl to můj sen od patnácti let. Chci tam vystavit všechny ty unikátní motocykly, závodní trofeje i artefakty po Frantovi Šťastném a jeho ženě Jarmile, aby ta neuvěřitelná historie nezapadla prachem. Aby lidé nezapomněli, že Dvůr Králové nebyl jen městem textilu a safari, ale že tady dvacet let tlouklo opravdové srdce československého motorsportu,“ uzavírá Oldřich Prokop. Odkaz Františka Šťastného se bude připomínat také v příštím roce, kdy členové Old Racing Clubu zavítají na stoleté výročí německého okruhu Sachsenring. Při této příležitosti zavzpomínají také právě na stoleté výročí od narození muže, jehož jméno bylo silně provázáno s novodobou érou Královédvorského okruhu.