Писатель Степан Кучера посвятил новую книгу памяти знаменитых чешских стеклодувов Бласхек

Na první dobrou byste v něm možná spisovatele nehledali. Štěpán Kučera je totiž překvapivě nenápadný. Čtyřicátník, kterého spíš než při zapálené debatě v kavárně potkáte s rodinou u jablonecké přehrady. Své názory nikomu nevnucuje ani nemá potřebu je vykřikovat do světa na sociálních sítích. Jsou však věci, na kterých mu opravdu záleží. Vlastně připomíná své knihy: nehraje na efekt, ale při pohledu zblízka má hodně co říct. Má hluboký vztah k přírodě a zajímá ho místo, kde žije – jeho historie i příběhy lidí, kteří jsou s ním spojeni. Nejnovější kniha Blaschka tohle všechno propojuje a přidává ještě jednu, velmi osobní rovinu. Leopold a Rudolf Blaschkovi, otec a syn, geniální skláři původem z Českého Dubu, před víc jak stoletím dokázali ze skla vytvářet věrné modely rostlin a mořských živočichů. Jejich dílo proslulo daleko za oceánem, u nás však jejich jména často neznají ani lidé, kteří se zabývají místní historií. A právě odkazu Blaschků svou osmou knihu autor věnoval. Jak jste se k tématu sklářů Blaschkových vůbec dostal? Před několika lety jsem náhodou na internetu uviděl skleněné chobotnice, medúzy a další modely Blaschkových. Byla to láska na první pohled. Vypadaly jako živé, zrcadlí se v nich vztah přírody, umění a vědy. Jsem rodák z Jablonce, ze sklářského regionu, ovšem nikdy jsem se o sklo nijak do hloubky nezajímal. Při pohledu na dílo Blaschků jsem ale hned věděl, že je to téma pro mě. Zvlášť když jsem zjistil, že Leopold a Rudolf Blaschkovi jsou z našeho kraje. Jak je možné, že se na Blaschky u nás takhle pozapomnělo? Nejdřív jsem myslel, že to může souviset s tím, že oba byli čeští Němci a německá historie je u nás trochu upozaděná. Ale když jsem přijel pátrat do Drážďan, kam se Blaschkovi z Českého Dubu přestěhovali, zjistil jsem, že pozapomenutí jsou i tam. Trochu překvapivě je jejich dílo asi nejznámější ve Spojených státech – v muzeu Harvardovy univerzity je dodnes vyhledávanou turistickou atrakcí jejich sbírka Glass Flowers, uvozená heslem „Zázrak umění ve vědě a zázrak vědy v umění“. Křest knihy Blaschka - Nová kniha Štěpána Kučery Blaschka vychází na konci srpna. - Křest se uskuteční v pátek 28. srpna od 18 hodin v Krajské vědecké knihovně v Liberci v rámci festivalu Crystal Valley Week. - V Jablonci nad Nisou autor knihu představí 22. září v knihkupectví Serius. Nevím, proč jsme doma na Blaschky zapomněli, každopádně paměť a její mizení taky patří k tématům mojí knížky. Co všechno jste si kvůli knize nastudoval a kam vás pátrání zavedlo? Modely Blaschků se nacházejí v muzeích od Ameriky po Nový Zéland, takže původně mě lákalo pojmout to jako cestu kolem světa, pátrat v muzeích, dělat rozhovory s kurátory, s odborníky na sklo i biologii. Ale tenhle plán jsem zavrhl, protože mám dvě děti a chci být co nejvíc s nimi. Takže nakonec z toho byly spíš kratší výjezdy a pátrání v písemnostech. Důležité pro mě byly hlavně dva prameny. A které? Zaprvé kniha americké mořské bioložky Drew Harvellové Sea of Glass – paní Harvellová píše o ekologických souvislostech práce Blaschků, o tom, že spousta mořských živočichů, které oni v 19. století běžně modelovali, je dnes vzácných a ohrožených. Tím druhým pramenem byla osobní korespondence Rudolfa Blaschky, kterou má ve svém archivu Harvardova univerzita. Pročetl jsem stovky dopisů a Rudolf mi z nich najednou začal vystupovat ne jako „tajemný sklářský génius“, ale jako člověk. Ve svých knihách často prolínáte historii a fikci. Jak moc jste si tentokrát dovolil „vymýšlet“? Snažil jsem se nevymýšlet si. Všechno, o čem v té blaschkovské, historické lince píšu, vychází z pramenů. I to, co Rudolf píše v dopisech, jsem se snažil ověřovat z jiných zdrojů, protože lidská paměť je nespolehlivá. Nechtěl jsem z životního příběhu Blaschků udělat klasickou beletrii. Připadal bych si vnitřně trochu nepoctivě, kdybych se snažil čtenáře přesvědčit o tom, že vím, co si Leopold s Rudolfem povídali nad sklářskými kahany nebo jak je paní Blaschková volala k obědu. Blaschka ale není jen příběhem dvou sklářů. Prolínáte ho s vlastním životem a příběhy své rodiny. Proč jste se rozhodl pro takové pojetí? Nechtěl jsem psát ryzí literaturu faktu. V průběhu blaschkovských rešerší jsem si začal psát něco jako literární deník jednoho roku v životě naší rodiny, takový „rok s Blaschky“. Začala se vynořovat témata, která jsou oběma těm příběhům společná. Vztahy otců a synů, pozorování přírody, snaha zachytit čas, uchovat v paměti něco křehkého a prchavého, proměny světa kolem nás. Jedním z témat, která oba příběhy spojují, je vztah otců a synů. Čím vás zaujal vztah Rudolfa a Leopolda Blaschkových? Rudolfův vztah k rodičům, a zvláště k otci, byl celoživotně velmi silný, v něčem snad až sebezničující. Zdá se, že nikdy neuvažoval o založení vlastní rodiny a po Leopoldově smrti se upnul k péči o otcův odkaz. Já jsem ale nechtěl Rudolfův vztah k otci posuzovat, interpretovat nebo psychologizovat, snažil jsem se ho jen zachytit. Rudolf zemřel bez potomků, takže jeho smrtí skončila celá ta prastará sklářská rodinná tradice. Tu sami Blaschkovi datovali až do středověkých Benátek a pak se rozvíjela v Jizerských horách. Celý článek je dostupný pouze pro předplatitele Co se v článku dále dočtete? - V čem mu příběh Blaschkových připomíná vztah s vlastním synem? - Jak se do knihy promítají změny přírody a mizení některých druhů? - Jaká rodinná tragédie ho během psaní potkala a jak se projevila v knize? Staňte se předplatitelem Deníku nebo se přihlaste.