В Плазене теренные социальные службы разоблачают «бизнес на бедности» в частных общежитиях

Com.pass je terénní sociální služba plzeňské organizace Ponton v Plzni. Pracuje s lidmi, kteří balancují na hraně sociálního vyloučení, nebo již do této oblasti padají. Terénní pracovníci tu nejsou „kontrolou“, ale partnerem. Pomáhají rodinám i jednotlivcům řešit svou složitou situaci, hledat dostupnější bydlení, zvládat komunikaci s úřady nebo nastartovat své děti k lepší životní dráze. Až 70 procent klientů tvoří lidé z ubytoven. „Často jde o vícečetné romské rodiny. Řešíme s nimi bydlení, hledání azylových domů nebo ideálně bytu. Zkoušíme oslovovat nadace kvůli finanční pomoci,“ popsala Deníku.cz jejich každodenní práci koordinátorka terénní práce v Com.passu Lucie Kröhanová. Vylíčila také, jak to vypadá na těch nejhorších ubytovnách v Plzni. Často jde o malé pokoje, určené původně pro námezdní dělníky z velkých průmyslových zón města. Obchodníci s chudobou do nich ovšem později nastěhovali početné rodiny a vybírají od nich předražený nájem účtovaný za osobu. „Setkáváme se i s cenou 7000 korun měsíčně za osobu, takže třeba rodinu s třemi dětmi vyjde nájem na 35 tisíc. Za jeden nevyhovující pokoj, kde se to hemží šváby, štěnicemi, hlodavci. Kde jsou na celou ubytovnu čtyři společné záchody, ale fungují dva. Sprchy jsou v takovém stavu, že na první pohled není ani jasné, zda skutečně slouží pouze k hygieně,“ vylíčila Kröhanová. 3+1 pro 15 lidí. Neoficiální ubytovny jsou velký problém, shoduje se město s teréňáky Bytové a panelové domy, kde se byt 3+1 pro čtyřčlennou rodinu změní díky mnoha palandám ve všech pokojích na ubytovnu pro 15 lidí. Není ale k tomuto užívání schválena a evidována. Majitel díky tomu pohádkově bohatne, ostatním ale způsobuje jen komplikace – sousedům, úřadům, sociálním pracovníků, městu. Jde o neoficiální ubytovny, jež znamenají významný problém. „Nepodléhají žádné regulaci, člověk ji může provozovat, jak chce, mimo systém pravidel, což jim snižuje náklady. Nejsou na žádných oficiálních seznamech ubytoven, takže na ně nepřijde kontrola,“ vysvětlil Lupták. Jak vylíčila koordinátorka terénní sociální služby Com.pass Lucie Kröhanová, o neoficiálních ubytovnách se většinou dozvědí jen náhodou, buď přímo od klientů nebo od sousedů. „Aby se do nich nějací teréňáci dostali a zjistili stav těch prostor či potřeby obyvatel, musí například předstírat zájem o ubytování. O mnohých neoficiálních ubytovnách ale vůbec nevíme,“ řekla. Také mluvčí města Eva Barborková hovoří v této souvislosti o významném problému. „V takových případech je nutné prověřovat konkrétní okolnosti a případné porušování stavebních, hygienických, požárních, pobytových či dalších předpisů. Spolupracujeme zejména s cizineckou policií, Hasičským záchranným sborem Plzeňského kraje, Krajskou hygienickou stanicí či stavebními úřady,“ popsala mluvčí. Připomněla také, že město již v roce 2017 iniciovalo vznik pracovní skupiny při ministerstvu vnitra, která se zabývá problémy obcí dotčených průmyslovými zónami. Plzeň zde má svého zástupce. Zmínila i podrobný monitoring ubytovacích zařízení, které město v roce 2025 podpořilo dotací a provedla ho právě organizace Ponton. „Na jeho základě byly mimo jiné vytipovány problematické ubytovny a následně provedeny součinnostní kontroly. Právě kombinaci lepšího přehledu o ubytovacích zařízeních, cílených kontrol problematických objektů, spolupráce státních a městských institucí a současného rozšiřování nabídky standardního městského bydlení považujeme v rámci současných zákonných možností za nejúčinnější postup,“ doplnila Eva Barborková. Na dotaz Deníku.cz mluvčí statutárního města Plzeň Eva Barborková uvedla, že město nemá zákonnou pravomoc stanovovat soukromým provozovatelům ubytoven maximální cenu za osobu, pokoj nebo metr čtvereční. „Případná regulace cen v této oblasti by musela mít oporu v celostátní legislativě a vyžaduje řešení na úrovni státu. Pokud má být obchod s chudobou skutečně systémově omezen, musí být vytvořeny účinnější legislativní nástroje na celostátní úrovni, a to jak v oblasti bydlení a sociálních dávek, tak při kontrole podmínek, za nichž je komerční ubytování poskytováno,“ sdělila. Samosprávy podle Barborkové mohou pomáhat hlavně rozšiřováním nabídky standardního dostupného bydlení. „Město Plzeň vlastní přibližně 2 515 pronajímatelných bytů a pokračuje v další bytové výstavbě. V současnosti probíhá výstavba 182 bytových jednotek a připravuje se další výstavba 68 bytů. Město zároveň vytvořilo fond bydlení a každoročně do něj vkládá 100 milionů korun,“ vyjmenovala. Nemají kam jinam jít Velký problém vidí sociální pracovníci v Com.passu v ubytovnách poslední instance pro rodiny, které nikde jinde nevezmou. Zaplatí proto až nesmyslné částky, aby nemuseli na ulici. „Každý měsíc pro ně znamená boj o přežití. Takže se pak zadlužují, mají exekuce. Znamená to pro ně začarovaný kruh. Chlap pracuje, žena je s dětmi na rodičovské a z jednoho příjmu nedokáží při velkých nájmech nic našetřit, aby se z ubytovny dostali. A když nějakým zázrakem získají třeba finance od nadace, nikdo je nechce vzít. Vadí jim, že jsou Romové nebo že mají dluhy,“ objasnila Kröhanová. Ve výsledku tak spíše střídají ubytovny: z horší do lepší, pak jim vypadne příjem, tak jdou zase do horší. Chvíli jsou v azylovém domě, ale když přestanou spadat do jeho cílové skupiny, znovu skončí na ubytovně. „Obchod s chudobou tvoří v Plzni obrovský ekosystém, navíc provázaný s pracovními agenturami. Konkurovat se mu dá jen vybudováním městských azylových zařízení pro vícečetné rodiny. Do té doby budou soukromé ubytovny jediné, kdo je vezme. Tím pádem to bude takhle drahé a takhle špinavé a budou v tom dále bydlet děti. Nejdřív je zkrátka potřeba vytvořit něco, kam tito lidé budou moci odejít,“ popsal Lubomír Lupták, šéf organizace Ponton, jež provozuje nízkoprahové kluby a terénní sociální programy v Plzni a Příbrami. Jak sdělila mluvčí Plzně Eva Barborková, město v současnosti o výstavbě městských ubytoven neuvažuje. Nechtějí totiž podporovat další nestandardní bydlení a koncentrovat tím sociální problémy do jednoho místa. „Za dlouhodobě vhodnější řešení považujeme rozšiřování fondu standardních městských bytů a podporu takových forem bydlení, které umožní lidem postupný přechod ke stabilnímu a standardnímu bydlení,“ zdůvodnila. Obchod s chudobou je podle plzeňské mluvčí širší problém, který město samo nemůže vyřešit. Souvisí se sociální a bytovou politikou státu, dávkovým systémem, pracovním trhem, činností ubytovatelů i s nedostatkem dostupného bydlení. „Úlohou města je především rozšiřovat vlastní bytový fond, koordinovat spolupráci příslušných institucí a tam, kde vznikne podezření na porušování právních předpisů, iniciovat kontrolu, nebo se na ní podílet,“ dodala. Plzeňské ubytovny v číslech V Plzni je evidováno 1 488 ubytovacích zařízení, z toho 193 ubytoven a 760 bytů evidovaných jako ubytovací zařízení. Jen v období od 1. ledna do 30. června 2026 bylo v Plzni provedeno 218 kontrol ubytovatelů a jejich povinností v ubytovacích zařízeních a dalších 99 kontrol přímo na ubytovnách. Při nich bylo zkontrolováno celkem 1 654 osob. (Zdroj: Město Plzeň) Organizace Ponton zmonitorovala plzeňské ubytovny koncem roku 2025. Tehdy v nich žilo kolem 6 000–7 000 lidí. Podařilo se jim rpozkoumat 80 ubytoven, další desítky byly nepřístupné. Měsíční platba činila 6 500–7 000 Kč za osobu. Roční objem plateb tehdy organizace Ponton odhadla na 400 milionů korun. Ze 40–50 % šlo o Ukrajince, kteří bývají navázáni na pracovní agentury a zdejší průmysl; dále šlo o městské chudé (romské rodiny, senioři, lidé se zdravotními problémy, závislostmi, osoby po ztrátě bydlení). Podíl ubytoven poskytujících bydlení pro rodiny s dětmi vzrostl po uprchlické vlně z 10–15 % na 69 %. V plzeňských ubytovnách se nacházelo přes 500 dětí. (Zdroj: Ponton, z. s.) Periferie, průmyslové zóny i nelegální ubytovny Plzeňské ubytovny se stávají bezvýchodnou pastí pro stovky dětí bez vyhlídky na to, že by se z rodinné chudoby a neúspěšnosti mohly vymanit. „Nejhorší situace je na ubytovnách na plzeňských periferiích. Rodiče se děti bojí pouštět až do centra, kde by měly možnost navštěvovat programy nízkoprahových klubů pro děti a mládež, jako je třeba naše Pixla nebo třeba doučování,“ popsala Kröhanová. Jde například o takzvané ubytovny poslední instance v oblasti Doubravky či Jižního předměstí. Problém vidí lidé z Com.passu i v ubytovnách pracovních agentur, kde přežívají celé rodiny uprchlíků z Ukrajiny. Jde většinou o jeden pokoj, určený původně pro námezdního dělníka. Ten tu ale teď bydlí i s celou rodinou, jež uprchla z míst bojů. I když pracuje od rána do večera, na standardní bydlení si nevydělá dost peněz. Velkou část platu navíc spolyká právě předražená ubytovna. Podle zkušeností služby Com.pass mají ukrajinští klienti oproti romským klientům v některých situacích výhodu v tom, že nejsou diskriminováni na základě barvy pleti a častěji nemají předchozí dluhy. Lucie Kröhanová si ale jinak pochvaluje spolupráci s městem Plzeň v praktických otázkách. „Pořádají městské veřejné sbírky na pomoc rodinám v tíživé životní situaci, sbírky školních pomůcek pro děti, zřizují krizové byty. Zavoláme si, domluvíme se, spolupracujeme. Když se doslechneme, že někde zavírají ubytovnu, tak rovnou voláme na město, a to tam vyšle svoje lidi a zmapují situaci,“ vylíčila. Kromě toho jim město Plzeň zafinancovalo pracovníka na podrobný monitoring ubytoven. „Plzeň jednoznačně patří k městům, které mají situaci s ubytovnami nejlépe zmapovanou. Mít přehled, kdo, kde a v jakých podmínkách bydlí, je první nezbytný krok k tomu, aby se s tou situací dalo něco dělat,“ potvrdila ředitelka České asociace streetwork Martina Zikmundová. Seriál Lidé z ubytoven Lidé z ubytoven je seriál Deníku.cz, který v druhé polovině roku 2026 otevírá dveře do míst, kam se většina společnosti nedívá: do ubytoven, kde žijí lidé v dlouhodobé nejistotě, bez stabilního bydlení a často i bez reálné šance na změnu. Série ukáže, jaké problémy tamější obyvatele nejčastěji tíží a jak z tohoto začarovaného kruhu ven - od terénní práce přes dostupné bydlení až po systémové změny.