Смерть короля Яна Люксембуржского в битве при Креси обеспечила преемственность власти Карла IV

„Léto 1346. Karel, syn Jana, krále českého, z Alžběty královny, dědičky české narozený, jsa markrabím moravským, zvolen jest od churfirštů germanských na císařství. A toho také roku týž král český Jan, dav se s králem franským, přítelem svým, do boje proti králi englickému, v tom boji zabit jest den památky Rufa.“ Těmito slovy popsal kutnohorský kronikář Mikuláš Dačický z Heslova významný souběh událostí zásadně poznamenávajících středověké dějiny českého království – prosazení mladého Karla IV. jako nového římského krále proti stávajícímu Ludvíku Bavorovi a následný odjezd Karla i Jana Lucemburského do Francie, aby se tam po boku francouzských vojsk pokusili zastavit anglickou invazi. V rozhodující bitvě, která se odehrála v sobotu 26. srpna 1346 severovýchodně od francouzské vesnice Kresčak, král Jan Lucemburský padl. Dá se předpokládat, že si pro svou smrt jel úmyslně, vědom si toho, že budoucnost jeho rodu i království je zajištěna a že svou dějinnou úlohu už splnil. Francie je v krizi V první třetině 14. století se Francie ocitla v dynastické krizi. Podle tehdy platného Sálského zákona, uznávajícího nástupnictví na královský trůn pouze po mužské linii, nesměla na francouzský trůn usednout žena. Poslední panovník z francouzské královské dynastie Kapetovců Karel IV. Sličný zemřel v roce 1328, aniž by se mu narodil syn. Jeho nejbližším žijícím mužským příbuzným se tak stal jeho synovec, anglický král z rodu Plantagenetů Eduard III. Jeho nárok na francouzský trůn byl ale velmi sporný, protože byl s francouzským rodem spřízněn po své matce Isabele, manželce Eduarda II. a sestře zesnulého Karla IV. Sličného. Podle Sálského zákona mu tedy nástupnictví nepříslušelo. V roce 1328 se tak novým francouzským králem stal Karlův bratranec Filip z Valois, jenž byl korunován jako Filip VI. a uvedl do čela francouzského státu novou dynastii. O rok později mu Eduard III. složil svůj hold, jímž jej uznal jako francouzského panovníka. V té době neměl na invazi do Francie ani pomyšlení, protože jej plně zaměstnávala napjatá vnitropolitická situace v jeho vlastní zemi, zejména vleklá válka se Skotskem. To si v roce 1314 vydobylo v bitvě u Bannockburnu svou nezávislost, ale hlavní skotský vůdce Robert Bruce právě v roce 1329 zemřel, což vedlo Eduarda III. k přípravám nové války o Skotsko. Eduard chce francouzský trůn Situace se změnila po roce 1333, kdy Eduard III. porazil skotskou armádu v bitvě u vrcholu Halidon Hill a donutil skotského krále Davida II. uprchnout do francouzského exilu. Vítězství mu dodalo sebevědomí a současně jej k výbojům proti Francii povzbuzovala situace vlámských měst ve Flandrech, která byla hospodářsky závislá na dovozu anglické vlny, a proto toužila vymanit se ze závislosti na francouzském králi. „Vlámové chtěli být na straně Anglie, ale vázala je přísaha francouzskému králi, za jejíž porušení by byli tvrdě potrestáni papežem. Eduard III. jim nabídl formální řešení: prohlásil se za pravého krále Francie, čímž jim umožnil bojovat proti Filipovi VI., aniž by formálně porušili své lenní závazky vůči francouzské koruně,“ uvádí britský historik Jonathan Sumption ve své monografii Stoletá válka. V roce 1340 tak Eduard III. vznesl nárok na francouzský trůn, formálně přijal titul krále Francie a do svého erbu nechal zakomponovat francouzské lilie. Tento krok spustil stoletou válku, brutální válečný konflikt trvající několik generací. Moc Lucemburků sílí Souběžně s francouzsko-anglickým sporem se velmi hekticky rozvíjel i boj o vedoucí postavení ve střední Evropě. Dlouhodobá nepřítomnost krále Jana Lucemburského v českých zemích a rozvíjející se všeobecná anarchie vedly představitele české šlechty k tomu, že v roce 1333 pozvali do země sedmnáctiletého Janova syna Karla, jenž do té doby pobýval v italském Meranu. Karel přijal, aniž by o tom dal vědět nejdřív otci, a začal pracovat na obnově panovnické moci jako ústředním prvku rekonstrukce celého státu. Brzy získal podporu části vysoké šlechty a proti urozeným nespokojencům tvrdě vojensky zasáhl, třebaže skutečným panovníkem zůstával nadále Jan. „Už počátkem 40. let se Karlovi podařilo s podporou konstruktivní části šlechty restituovat většinu rozchvácených královských statků a posílit právní vědomí veřejnosti. Jeho autorita vzrostla natolik, že měl v českých zemích daleko větší vliv než král Jan, na něhož ovšem musel brát stále ohled,“ píše historik Petr Čornej v Dějinách zemí Koruny české. Rivalitu mezi králem a jeho synem se snažil využívat ke svému prospěchu římský král Ludvík Bavor z rodu Wittelsbachů, pro něhož představovala sílící lucemburská moc uprostřed střední Evropy nežádoucí konkurenci. Dvě dějinné okolnosti mu ale podrazily nohy – od roku 1307 zastával hodnost kurfiřta, tedy jednoho ze sedmi knížat s právem volit římského krále, trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, strýc Jana Lucemburského, který v závěrečné etapě svého života upřel veškerou svou energii na podporu svého prasynovce Karla IV. „Právě on byl hlavním architektem Karlovy volby římským králem v roce 1346,“ uvádějí stránky Středověk. V roce 1342 se stal navíc novým papežem v Avignonu někdejší Karlův učitel a rádce Pierre Roger de Rosieres, který přijal jméno Kliment VI. a začal podporovat Karlovu kandidaturu. „Pečlivě připravená akce, namířená proti Ludvíku Bavorovi a podporovaná papežem Klimentem VI., vydala plody. V červenci 1346 byl zvolen Karel Lucemburský hlasy pěti kurfiřtů římským panovníkem. Dva z nich patřily Lucemburkům: Karlovu prastrýci Balduinovi a Janovi, který se k volbě dostavil z titulu českého krále. Byl to poslední čin, který otec pro svého syna vykonal,“ píše Čornej. Oba Lucemburkové, otec i syn, se pak zapojili po boku francouzského krále do boje proti Anglii, protože je k Francii vázaly úzké vazby už od dětství, kdy byli oba vychováváni na pařížském dvoře. Opomíjená vozová hradba... K bitvě u Kresčaku došlo zhruba půldruhého měsíce poté, co se vojska Eduarda III. ve středu 12. července 1346 vylodila v normanském vévodství na pobřeží poloostrova Cotentin. Krátce poté je Eduard rozdělil na tři části a zahájil tažení směrem na jih. Brzy se ale stočil k hlavnímu městu Normandie Caen, které 26. července dobyl při prvním útoku. „Dvanáctého července 1346 vpadl Eduard do Normandie a vylodil se v Saint-Vaast-la-Hougue. Zdálo se, že nemá žádný skutečný plán, ale o pouhých 14 dní později dobyl Caen, přičemž po celou dobu anglická vojska drancovala a plenila. Pak vedl své muže proti proudu Seiny, odhaduje se, že jich bylo asi devět tisíc. Rozzuřený francouzský král Filip VI. ho pronásledoval s vojskem čítajícím podle odhadů zhruba 30 tisíc mužů. Eduardova armáda se skládala převážně z anglických a velšských vojáků, francouzské vojsko z Francouzů, Čechů, Vlámů, Němců, Savojců a Lucemburků. Po několika dnech pochodu dosáhla Eduardova armáda Kresčaku. Anglický král se rozhodl zastavit a bojovat, přestože byl ve výrazné menšině,“ uvádějí stránky Dobrý život ve Francii. Po boku Eduarda stál jeho nejstarší syn, tehdy šestnáctiletý Eduard z Woodstocku, přezdívaný Černý princ. Také na stranu Filipa VI. se postavili otec se synem, a sice právě český král Jan a jeho syn Karel. „Francouzská armáda se zastavila u Kresčaku na úpatí kopce, zatímco Angličané byli na jeho vrcholu, protože dorazili o den dříve. Říkalo se, že řada francouzských vojsk byla tak dlouhá, že když dorazili první muži, poslední byli stále v Abbeville, vzdáleném 16 kilometrů. Když se vojska v mlhavý den připravovala k bitvě, vzlétl roj černých vran – Francouzi to vnímali jako špatné znamení…“ píše web Dobrý život ve Francii. Podle britského historika Michaela Livingstonea se bitva ve skutečnosti odehrála jinde, než se traduje, a sice mnohem jižněji od Kresčaku, na vyvýšenině poblíž silnice mezi Kresčakem a Abbeville. „Toto místo přesně odpovídá tomu, jak mnoho pramenů popisuje bojiště. Anglická armáda tam mohla tábořit zcela neviděná, dokud se Francouzi nepřiblížili dostatečně blízko, aby se mohli zformovat do řady. A byl tam prostor i pro anglickou vozovou hradbu,“ konstatuje Livingstone v blogu na stránkách Liverpool University Press. Právě vozovou hradbu přitom zmiňuje jako významný a bohužel opomíjený prvek, který pomohl Angličanům vyhrát. „Tradiční vyprávění o dlouhém luku ničícím květ francouzského rytířství tvoří jen nepatrnou část celého příběhu; tradiční bitevní rekonstrukce totiž zcela zavrhly faktor, o němž už dnes víme – a sice to, že Angličané používali na bojišti obranné opevnění postavené z vozů, zvané vozová hradba (wagenberg),“ zmiňuje Livingstone. Smrt krále Jana podle kronikářů Jeden z nejpodrobnějších dobových popisů bitvy nám zanechal francouzsky píšící henegavský kronikář Jean Froissart. V anglickém překladu Johna Bourchera z roku 1908 si lze jeho záznam přečíst na stránkách Společnosti pro historii středověkého vojenství De Re Militari. Froissart své informace získával od přímých pamětníků události z obou stran konfliktu, což mu umožnilo plasticky vylíčit celé dění, včetně toho, jakým způsobem se angažoval v bitvě český král. Kronikář zaznamenal zejména dvě skutečnosti: Jan Lucemburský projevil starost o to, kde bojuje jeho syn (podle českého kronikáře Beneše Krabice z Weitmile jej navíc přikázal chránit), a sám pak volil boj, což se vzhledem k jeho chybějícímu zraku rovnalo smrti. „Pak řekl: ‚Pánové, vy, jež jste mými muži, společníky a přáteli na této cestě. Žádám vás, abyste mě dovedli tak daleko vpřed, abych mohl zasadit jeden úder svým mečem.‘ Řekli, že splní jeho rozkaz, a aby jej neztratili v tlačenici, svázali všechny otěže svých uzd k sobě a postavili krále do čela, aby splnili jeho přání,“ píše Froissart. Slavná věta: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal,“ kterou měl prý Jan Lucemburský také pronést, pochází z kroniky již zmíněného Beneše Krabice z Weitmile, podle nějž ji král popuzeně pronesl poté, co mu oznámili, že Francouzi prchli, a vyzvali ho také k útěku. Ústup z bitvy skutečně zvolil pouze Karel, respektive ho z ní podle Beneše Krabice z Weitmile vyvedli – zraněného – takřka násilím čeští šlechtici, kteří viděli jeho otce padnout, protože si uvědomovali, že ztráta obou panovníků by pro české království znamenala katastrofu. „Pán Karel Lucemburský, jeho syn, který se prohlásil za krále Almánie a nesl zbraň, přišel do bitvy v dobrém pořadí; ale když viděl, že se jejich strana vyvíjí špatně, odešel, nevím vám říct, kterým směrem. Král, jeho otec, byl tak daleko vpředu, že zasadil mečem úder, ba více než čtyři, a bojoval statečně, stejně jako jeho družina; a odvážili se tak vpřed, že tam byli všichni pobiti, a následujícího dne byli nalezeni na místě kolem krále a všichni jejich koně byli svázaní jeden k druhému,“ popsal Karlův ústup a Janovu smrt Jean Froissart. Podle webu Dobrý život ve Francii však byla Janova smrt méně heroická: všechny koně prý při tomto útoku napadaly do děr předem vykopaných Angličany a jejich jezdci včetně Jana podlehli utrpěným zraněním. Janův osobní znak (tři pštrosí pera) a heslo Ich dien („Sloužím“) pak podle legendy přijal za své Černý princ. Bitva nakonec skončila naprosto drtivou francouzskou porážkou. Podle encyklopedie Britannica ztratili Francouzi asi 14 tisíc mužů z celkového počtu 35 tisíc, zatímco Angličané pouhých 200 z 16 tisíc. Bitva u Kresčaku se stala první velkou bitvou mezi Anglií a Francií ve stoleté válce a prvním ze tří slavných anglických vítězství během tohoto konfliktu (následovala bitva u Poitiers v roce 1356 a u Agincourtu v roce 1415).